Vtipy

Recenze

Francis Lawrence měl do vod áčkových hollywoodských produkcí nástup jako hrom. Jeho komiksová adaptace Constantine připomněla, že Keanu Reeves není jen Neo z Matrixu, a navíc otevřel dveře, které se doposud obcházely po špičkách. Na druhý režijní pokus se mu upsal rovnou komerční bůh a téměř král Hollywoodu Will Smith, jako látku zvolil slavný román Richarda Mathesona I am Legend (1954), a zadělal tak na potenciální film roku. Jak to ale ve skutečnosti dopadlo?

Nástup do děje je jednoduše bombastický. Párminutové intro s jednou známou osobností slouží jako hrubý nástin situace okolo mutace, jenž je ústředním motivem postapokalyptického looku newyorské metropole. Poté rychle přichází na řadu několikasekundové velkoplošné záběry á la GTA a nezbývá než se vrhnout na přestavování „jediného“ přeživšího na celém Manhattanu. Žádné velké vysvětlování, ale rychlé strhnutí diváka do děje. Postupné skládání mozaiky okolo záhadné mutace je rozloženo do první půlky filmu a současně do flashbacků hlavního hrdiny. Tyto vzpomínkové sekvence zároveň (a z daleko větší části) představují, jaké že to má postava doktora Nevilla (Will Smith) ve skříni kostlivce.

V prvních minutách jako by Lawrence servíroval čistokrevné béčko, ve kterém by se mohli zombíci kosit po tunách, jenže (a tady si někdo bude moct dosadit bohužel, jiný bohudík) tempo příběhu se radikálně zklidní a nastává sáhodlouhá one-man-show Willa Smitha a jeho čtyřnohého přítele. Neville není žádný lenoch a jen co vyleze z vany (taky bych nechtěl usínat za zvuku cikád, ehm vlastně zombie, v postýlce s naškrobenými polštářky), udělá milion shybů, po tisící prvé si pustí Shreka (nebo Mafiány, všimněte si!), zajede si „zagolfovat“ na křídlo stíhačky a možná sem tam picne nějakou vysokou. Navečer pak za sebou zabouchne dveře laboratoře a snaží se zvrhnout dílo, které mělo lidské životy zachraňovat, namísto toho je ale zničilo. Lawrence si asi během natáčení nejspíš řekl, že Will Smith na sto a jeden způsob bude bohatě stačit, a tak ať už se Neville setkává s překážkami, poznává relativní inteligenci viru a jeho schopnost se učit, nebo k sobě nastěhuje další fešnou přeživší, zapomíná příběh posout kamkoli ze zajetých kolejí. A tak bez povšimnutí a jakékoli gradace příběh míří do finále a nepřekvapivého rozuzlení.

Já, legenda je řemeslně solidně odvedená práce s perfektní atmosférou vylidněného velkoměsta, ale po čase divák (a to nejspíš i ten nejneostražitější) odhalí obrovský handicap v podobě trikové stránky. Už u 30 dní dlouhá noc jsem měl problém s vizuální podobou upírů, ale Lawrence servíruje tak šílené CGI monstra, že by se jim vysmál snad i Sam Raimi v dobách prvního Smrtelného zla. A bohužel se nejedná jen o zmutované lidi, ale úplně všechny digitální potvory. A tak složka, která by měla být tou nejzajímavější, nejpřevratnější a jak se říká nejcoolovější, prohrává na plné čáře a je celkem ironie, že shazuje sebelepší dojem z filmu. Zpočátku jsem si navíc říkal (a ne v dobrém smyslu slova), jestli si každý musí hrát na Greengrasse, třást s kamerou a tvářit se akčněji, než jaká je skutečnost.

Do vyšších pater úroveň filmu navrací skvělý Will Smith, který si poradil s rozsáhlým charakterem své postavy velmi dobře. Pár výpadků, kdy jsem mu příliš nevěřil, se sice našlo, ale v nejdůležitějších a nejemociálnějších sekvencích nejen že nezklamal, ale byl výborný. O ostatních hercích se snad ani nemá cenu zmiňovat, protože na plátně příliš času nestrávili a rozsah jejich postav nebyl příliš ocenitelný.

Já, legenda je rozporuplný film. Jedněm se bude líbit, druhým přijde zbytečný (hrdě se řadím do první kategorie, přesto se snažím zachovávat objektivitu). A tak mi v hlavě vyvstává
otázka, jak by to dopadlo, kdyby to v 80. letech zfilmoval Ridley Scott s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli (lepší rejža, horší herec, přesto by to asi byla dělová koule). Nemá cenu spekulovat a nezbývá, než se s výsledkem smířit a doufat v nějaký Director´s cut (že by druhý Blade Runner ?!), ve kterém by děj postoupil na jinou úroveň. Přesto radím do kina zajít.